Bílá sobota navazuje na velkopáteční atmosféru půstu, hlídání a návštěvy Božího hrobu, a přináší zlom. Tmu a ticho v katolických kostelích střídá během obřadů Velikonoční vigilie světlo svící, zvonění a varhany, aby připomínka Kristova kříže a smrti vrcholila znamením jeho zmrtvýchvstání.
Evangelia podávají zprávu, že ráno po sobotě, podle orientálního počítání třetího dne po Kristově smrti na kříži, šly ženy ke hrobu, aby nabalzamovaly Kristovo mrtvé tělo. Nalezly hrob prázdný a setkaly se s anděly, kteří jim zvěstovali radostnou zvěst – Kristus vstal z mrtvých! Vzkříšený Kristus se pak zjevil apoštolům i jiným lidem.
Kristovo zmrtvýchvstání je základní a nejdůležitější událost v dějinách spásy, proto jeho oslava je nejvýznamnějším svátkem v životě církve.
Od nepaměti se věřící shromažďovali v noci ze soboty na neděli, aby tuto událost oslavili společně v nočním bdění (lat. vigilia). Proto obřady začínají až po západu slunce a počítají se již do neděle – Božího hodu velikonočního.
První částí obřadu je tzv. svěcení ohně, (u nás u vchodu do farního kostela) jako symbolu Krista – světla světa. Od tohoto ohně se zapaluje velikonoční svíce – tzv. paškál (z lat., resp. řec. paschalis – velikonoční), která se pak ve slavnostním průvodu vnáší do zatemělého kostela. I ona je symbolem vzkříšeného Krista. Od ní si věřící zapalují své svíčky, až se rozzáří celý kostel. Má to znázornit, že Kristovo vzkříšení prozářilo celý svět a osvítilo každého člověka.
Po bohoslužbě slova se světí voda a jsou pokřtěni dospělí lidé, kteří se rozhodli stát se křesťany. Tato křestní voda se pak používá po celý rok při křtech. Následuje slavnostní bohoslužba oběti.
