Uncategorized

Pro nás křesťany jsou Velikonoce (svátky utrpení a vzkříšení Ježíše) největšími svátky v roce. Velký pátek je dnem, kdy zemřel Ježíš. Den, kdy si připomínáme den smrti Ježíše Krista, kdy se konal proces odsouzení, jeho poprava i pohřeb. Podle evangelií odpoledne ve tři hodiny zemřel Ježíš na kříži. Proto se přibližně v tento čas věřící scházejí k zvláštní bohoslužbě jejímž centrem je kříž a přednáší se modlitby za bolesti celého světa (rozdělení, války, špatné vztahy, nejednota křesťanů ...) Proto i v  našem farním kostele a pak v kapli na Hrabství se konala dnes tato bohoslužba. Křesťané věří, že Ježíš Kristus zemřel zástupně za každého z nás. Ježíšův spásný čin spočívá v tom, že všechen následek našeho sobeckého a zlého jednání (hříchu) dopadl na něj, místo na nás. Vzal naše prokletí na sebe. Na kříži protrpěl to, co způsobuje hřích - ztrátu Boha. Toto největší utrpení vytrpěl až do dna. “Bože můj, Bože můj” - zvolal na kříži - “proč jsi mě opustil?” (Mt 27,6). Ježíš svou cestou s křížem („křížovou cestu“), svou smrtí, a nakonec svým zmrtvýchvstáním „prošlapal“ cestu pro každého z nás. Cestu i přes mnohá životní trápení a nakonec i smrt. Ale je to cesta k naplněnému životu

Květná neděle nebo též Pašijová neděle, letos 28. března, je označení pro šestou a zároveň poslední neděli postní. Připomíná jednak slavný vjezd Ježíše do Jeruzaléma a zároveň se při bohoslužbách předčítá zpráva o umučení Ježíše Krista tzv. Pašije (utrpení – latinsky Passio). Název svátku je odvozen od květů, jimiž bývají kostely vyzdobeny a které mají připomínat palmové větve, jimiž lid vítal Ježíše. V našich zemích se k tomuto účelu užívá tzv. kočiček, tedy vrbových větviček s částečně rozvitými pupeny. Tato slavnost nás uvádí do Svatého týdne. Spolu s Kristem vjíždíme do Jeruzaléma (obřad začíná svěcením ratolestí). Měli bychom vyznat Ježíše jako mesiáše, který přináší záchranu. Jako evangelium se čte celý pašijový příběh. Také v našem farním kostele proběhla tuto neděli mše spojená s obřadem svěcení kočiček foto: M.Balharová Zamyšlení k evangeliu této neděle Bůh vidí cestu i tam, kde my ji nevidíme A víte že: Svatý týden či Pašijový týden, příp. též Velký týden, je významné období křesťanského liturgického roku, ve kterém si křesťané téměř všech vyznání připomínají poslední týden Ježíšova pozemského života, jeho smrt na kříži a vzkříšení. Svatý týden začíná Květnou nedělí a končí Velikonocemi (nedělí Vzkříšení). Některé dny Svatého týdne jsou označeny zvláštním přívlastkem: Škaredá středa (Jidáš zradí Ježíše), Zelený čtvrtek (Poslední večeře Páně),  Velký pátek (ukřižování Ježíše) a Bílá sobota. Velikonoční neděle (Vzkříšení)  - vlastní den oslav Velikonoc. V církvi

Půst se v křesťanském smyslu netýká pouze zdržení se jídla a abstinence, ale může zahrnovat i jiné projevy jako např. dobré skutky. Účelem postu má být soustředění věřícího na jeho duchovní růst v rámci přípravy na největší křesťanské svátky roku – Velikonoce.  Jejich příprava začala na Popeleční středu  obdobím pokání a půstu. Dnes, o páté neděli postní (Judica, Smrtná či Smrtelná neděle), se v katolickém obřadu poprvé připomíná Kristova smrt. Do Velikonoc zbývají už jen dva týdny. Smrtná neděle, v české lidové tradici, má sice poněkud temný název, ale je plná veselí, radosti a naděje. Z vesnic a měst se vynáší smrt, která je symbolem zimy, nemocí, dlouhých nocí a všeho, co lidem škodí. Tím definitivně končí zima, začíná jaro a probouzí se nový život. A i na naší farnosti se dodržoval lidový zvyk vynášení smrti a vítání jara. Od nepaměti tuto tradici udržují děti místní školy. Letos, tak jako i vloni, se vlivem pandemie Covid a vzniklého "lockdown", tato tradice nemohla dodržet. Tak si ji připomeňme aspoň pár obrázky.

I v našem farním kostele, přes covid restrikce v počtu věřících,  probíhají v předvelikonočním čase pobožnosti Křížové cesty. foto: M.Balharová Pobožnost křížové cesty se rozšířila zejména ve středověku, měla nahradit pouť do Svaté země a návštěvu míst spojených s utrpením Krista. Počet jednotlivých zastavení kolísal. Papež Klement XII. roku 1731 ustanovil jako závazných 14 zastavení (podle františkánské tradice). Někdy se přidává i patnácté, odkazující k velikonočnímu ránu – prázdný Ježíšův hrob. Během křížové cesty přecházíme od jednoho zastavení k druhému a rozjímáme nad jednotlivými etapami Ježíšova utrpení. Při modlitbě křížové cesty si můžeme uvědomit, že utrpení v našem životě neneseme sami, ale je s námi Ježíš, který utrpení vzal na sebe a provází nás na naší cestě. Zastavení křížové cesty 1.zastavení - Pilátův soud 2.zastavení - Ježíšův kříž 3.zastavení - Ježíšův první pád 4.zastavení - Ježíš potkává Pannu Marii 5.zastavení - Ježíš potkává Šimona 6.zastavení - Ježíš potkává Veroniku 7.zastavení - Ježíšův druhý pád 8.zastavení - Ježíš potkává ženy jeruzalémské 9.zastavení - Ježíšův třetí pád 10.zastavení - příprava na Ježíšovo ukřižování 11.zastavení - Ježíšovo ukřižování 12.zastavení - Ježíšova smrt 13.zastavení - Ježíšovo mrtvé tělo na klíně matky 14.zastavení - Ježíšův pohřeb  

I v našem farním kostele se konala dnes bohoslužba s pomazáním popelem, jako symbol připomínající čas pokání. Popeleční středa (lat. dies cinerum nebo feria quarta cinerum) je v římskokatolickém liturgickém kalendáři, starokatolickém, anglikánském, luteránském a kalendáři Církve československé husitské první den postní doby. Následuje čtyřicetidenní půst spolu se šesti nedělemi. Neděle se do postní doby nezapočítávají, poněvadž se za postní dny nepovažují. Z časového hlediska tedy Popeleční středa připadá na 46. den před Velikonoční nedělí. Pro každý rok platí jiné datum Velikonoc, což ovlivňuje i stanovení data Popeleční středy. V období raného křesťanství existovala praxe veřejného pokání po spáchání těžkého hříchu. Kajícník byl na začátku Postní doby biskupem vyzván, aby zahájil uložené pokání. Oblékl se do kajícího roucha a hlavu si posypal popelem. Obřadně byl vykázán z kostela a před vchodem až do Velikonoc žádal křesťany o modlitbu. Instituce veřejného pokání se ještě před koncem prvního tisíciletí postupně vytrácela, avšak výmluvné gesto kajícího sypání popela na hlavu se začalo uplatňovat u všech účastníků bohoslužeb. Papež Urban II. doporučil tento obyčej na Beneventské synodě 1091 pro celou církev. Mužům se popel sypal na hlavu, ženy kvůli povinnému závoji byly popelem znamenány na čele ve tvaru křížku. Zvláštní modlitba pro žehnání popela se objevila až v 11. století. Předpis, podle kterého má být použit popel ze svěcených ratolestí Květné neděle předchozího roku, pochází až z 12. století. Ježíšova výzva k

Svátost nemocných (též pomazání nemocných) je jednou ze svátostí katolických církví. Název poslední pomazání se užíval v západní části katolické církve od konce 12. století do Druhého vatikánského koncilu, kdy tuto svátost přijímali většinou pouze umírající. V současnosti se svátost uděluje též vážně nemocným i  věřícím během bohoslužby, proto i změna názvu. Bezpochyby je potřeba, aby svátost pomazání nemocných byla lépe objevována a doceněna. Před II. vatikánským koncilem byla totiž člověku udělována až v posledních okamžicích pozemského života a lidé ji považovali za jakési „sbohem“ předtím, než člověk odejde na onen svět. Nazývala se „poslední pomazání“, poslední modlitba před odchodem na věčnost. V lidech proto vyvolávala strach a byl-li někdo vyzván, aby ji přijal, chápal to asi takto: „Uvědom si, že nadcházejí tvé poslední chvíle na zemi.“ Dnes už se nenazývá „poslední pomazání“, ale „pomazání nemocných“, a má být modlitbou k Pánu za tělesné uzdravení nemocné osoby. Není proto třeba se jí bát, ale spíše o ni žádat tehdy, když potřebujeme tělesné uzdravení. Biblickým textem, na který se praxe pomazání nemocných odvolává, je novozákonní list Jakubův 5,14-16: Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno. Vyznávejte hříchy

Dnes je svátek Sv. Blažeje.  A k tomuto svátku se váže tzv. Sv.blažejské požehnání. Toto požehnání uděloval otec Mário i v našem farním kostele.   A trochu historie a poučení: ŽIVOTOPIS SV. BLAŽEJE Patří mezi nejznámější světce, i když historicky zaručených informací je poskrovnu. Jisté je, že byl biskupem v Sebastě v Arménii (jde o dnešní Sivas v Turecku) a v době uskutečňování příkazů císaře Licinia byl krutě umučen. Ostatní životopisné informace se opírají o vyprávění z legend. Světec se stal ochráncem nemocných krčními chorobami a církev tuto tradici potvrdila liturgickým obřadem, který se koná v dnešní den s názvem "svatoblažejské požehnání". Staré životopisy uvádí, že před povýšením na biskupa v Sebastě se Blažej zabýval lékařským studiem a vzorně vykonával lékařskou praxi. V době Liciniova pronásledování se uchýlil do horské jeskyně, aby potají pokračoval ve své činnosti. Dle legendy zachránil chudé vdově selátko, ohrožované vlkem. Za to prý vdova Blažejovi později nosila svíce. Ve své skrýši byl objeven lovci, kteří ho přivedli do městského vězení. V žaláři se věnoval modlitbám a mnohým poskytl duchovní povzbuzení. Dle poněkud odlišných legend buď v žaláři nebo až cestou na popraviště pomohl promodralému chlapci, který se dusil zapíchnutou rybí kostí v krku. Modlitba biskupa

Svátek Uvedení Páně do chrámu  se lidově nazývá Hromnice. Tento den se slaví i Světový den zasvěcených osob. V lidovém křesťanství byly Hromnice důležitou oslavou přicházejícího jara, podobně jako keltský předkřesťanský svátek Imbolc. K němu se pojil i zvyk hodování, stejně jako později k období masopustu plnému zabíjaček a veselí. Slovanská obdoba svátku původně souvisela s Perunem, bohem hromu a blesku, který se burácivě probouzel ze zimního spánku. Lidé uklízeli po zimě, vymetali stáje, čistili topeniště a zapalovali hranice. Posvátné ohně měly očistný charakter a zaháněly zlé duchy. Mezi další zvyky patřil rituál první orby nebo návštěvy u posvátných studánek. Svátkem Hromnic dříve končila vánoční doba. Tento svátek připomíná událost, kdy Maria a Josef přinesli Ježíše 40 dní po jeho narození do jeruzalémského chrámu, aby ho odevzdali Bohu. V chrámě ho pak stařec a prorok Simeon nazval "světlem k osvícení pohanů". Tento svátek je doprovázen žehnáním svící. Lidový název „hromnice“ vznikl právě kvůli svěcení svíček, které se rozsvěcely při modlitbě v "temných chvílích života", např. i při bouřce... Ježíš řekl: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života. To světlo svítí v temnotě, ale tma je nepohltila.“ (srov. Jan 8,12; 1,5) Druhý význam svátku Hromnic navazuje

Ve středu 6.ledna byla slavnost Zjevení Páně nebo ji také známe pod názvem Tří králů. V návaznosti na tuto slavnost je i tradiční žehnání “Christus mansionem benedicat” C +M +B, známé nyní spíše pod názvem K+M+B (Kašpar, Melichar, Baltazar - údajná jména mudrců-králů), které se kreslí nad dveře domů. K této době se váže i Třikrálová sbírka pro potřebné organizovaná Charitou. Vzhledem k pandemii Covid je letos sbírka formou online na www.trikralovasbirka.cz.  a přes "třikrálové" pokladničky Charity. U nás je pokladnička u pokladen v prodejně TUTY. Sbírka probíhá od 1. do 24. ledna. Kdo finančně přispěje na sbírku může si také  opravit letopočet požehnání nad dveřmi  svého domu.

Mše sloužena na počest Matky Boží Panny Marie v našem farním kostele zaujala fotografický spolek Člověk a Víra a tak zveřejnil na svých web stránkách fotoreportáž z této slavnostní mše. My jsme použili tyto fotografie zachycující krásnou atmosféru slavnostní mše pro zveřejnění i na našich stránkách: Katolická církev ČR Ostravsko-Opavská diecéze 2021 Leden 01 (leden) leden 01, Slavnost Matky Boží Panny Marie, Skřipov Mše svatá ke slavnosti Matky Boží Panny Marie na Nový rok ve farnosti Skřipov. Celebroval p. Mário Račko. Foto Ivana Bužková      O spolku Člověk a Víra Fotografický spolek Člověk a Víra se začal rodit v roce 2011. Jeho prvním cílem bylo rozvíjet křesťanskou fotografii jako do té doby opomíjený žánr a přispívat ke kultivaci chování fotografů během církevních obřadů. spolek zahajoval v Praze se třemi fotografy, rychle se však rozvíjel, a tak v současné době působí už více než 140 členů nynějšího spolku Člověk a Víra (ve věku od 15 do 75 let) po celé ČR a 4 na Slovensku. Díky preciznímu přístupu k práci, znalosti liturgie a fotografickým výsledkům jsme si dokázali vybudovat pevné místo v církevních strukturách. Těšíme se podpoře České biskupské konference, jsme fotografy katedrály sv. Víta v Praze a dalších předních chrámů v Čechách i